Příběh čp. 29
Statek u silnice, kde dům po požáru znovu postavili, syn koupil od rodičů a pak se za třicet let vystřídalo pět majitelů.
Lorenzové a požár (1704–1764)
O statku, který dnes nese číslo 29, se v Morech ví od roku 1704. Koupil ho tehdy Christian Lorenth za 890 zlatých. Po něm hospodařily jeho děti. V roce 1754 převzal statek syn Franz Joseph Lorenz za 900 zlatých.
Pak přišel požár. Lorenz dům znovu postavil, ale na dluhy už nestačil. V roce 1764 statek prodal Florianu Häuslovi za 920 zlatých. Häusl je splácel po dvaceti zlatých ročně a skoro dvacet let.
Starší držitele známe jen z pozemkové knihy, ve které je stará kniha spojená s novou jediným odkazem. Proto je u nich lepší říct „nejspíš“.
Peinlové (kolem 1786–1819)
V 80. letech 18. století hospodaří na statku Georg Peinl. Koupil ho za 752 zlatých a dům už nese číslo 29. Psát neumí. Když v roce 1807 statek prodává synovi, podepisuje se třemi křížky.
Syn Wenzl Peinl platí za statek pět tisíc zlatých. Sourozence vyplácí a rodičům dává výminek, tedy zaopatření na stáří: žito, ječmen, sůl, dřevo a ovoce. Jeden z bratrů, Karl, slouží v armádě jako kaprál.
V říjnu 1816 se Wenzl žení s vdovou Annou Marií z čp. 17, z domu naproti přes silnici. Je mu čtyřiatřicet. Za tři roky, 24. července 1819, umírá na nervovou horečku. Podle matriky zemřel v domě své ženy, a ne na vlastním statku. V prosinci téhož roku umírá v čp. 29 ještě kojenec z rodiny Goppoldů, kteří tu zřejmě bydleli.
Pět majitelů za třicet let (1819–1846)
Po Wenzlovi dědí šest lidí: rodiče a sourozenci. V lednu 1820 prodávají statek svobodné Kateřině Zeischkové za jedenáct a půl tisíce zlatých. K domu patří dvacet sedm jiter polí a jedno jitro luk. Zeischková ho po třech měsících prodává Franzi Totzauerovi za osm tisíc.
Totzauer tu hospodaří osm let. Pak statek koupí Johann Kniffl a o rok později Anton Wanka pro syna Josefa. Wankovi v domě zůstanou sedmnáct let.
Ceny vypadají, že klesají, ale není to tak. V roce 1820 se platilo vídeňskou měnou, po roce 1828 konvenční. Jeden konvenční zlatý měl hodnotu dva a půl vídeňského. Statek za 4800 konvenčních zlatých stál tedy zhruba dvanáct tisíc vídeňských, tedy skoro stejně jako za Zeischkové.
Herglové (1846–1880)
V únoru 1846 kupuje statek Maximilian Hergl s manželkou Josefou za 6980 zlatých. Josefa umírá nejspíš v prosinci 1853. Dědictví se vyřizuje až v červnu 1856. V roce 1862 je na statku zapsaný dluh šest tisíc zlatých.
Maximilian statek předá synovi Josefovi a sám dožívá jako výminkář ve vlastním domě. V roce 1874 se Josefovi a jeho ženě Wilhelmině, dceři statkáře Willomitzera z čp. 46, narodí dcera Marie. Dědeček Maximilian ještě žije. Umírá 14. prosince 1880 ve věku jednaosmdesáti let. Marie se v roce 1918 provdá za železničního průvodčího z Žatce.
Co nevíme
Co se s domem dělo v letech 1874 až 1996? Kdo ho koupil po Herglových a kdo v něm bydlel za první republiky a po roce 1945? Kdy dostal dnešní podobu? Odpověď mohou mít sousedé, starší výpisy z katastru a archivní knihy, které zatím nejsou na internetu.
Dnes
V roce 1996 dům koupili manželé Kubovští ze Žatce. V roce 2009 ho od nich koupil pan Kaur a v roce 2014 paní Nováková. Od roku 2015 dům vlastní pan Klečka, který pátrá po jeho dějinách.